V roce 1830 byla v Ostravě-Vítkovicích založena Rudolfova huť a v roce 1847 dojela Severní dráha Ferdinandova až do Ostravy, která tak, v tehdejším Rakousku-Uhersku, nabyla na velké důležitosti. Rychlý rozvoj železnice a výroby železa podněcoval těžbu uhlí, a to vše mělo za následek, že se zásadně mnohonásobně navyšoval počet obyvatel všech obcí přilehlých k Ostravě a Ostravy samotné. Začal růst potřeby vody, a proto se každá obec snažila postarat o dostatek této cenné tekutiny, která je v mnoha případech limitujícím činitelem rozvojem lidské společnosti. Podobně na tom byla i tzv. Slovanská Ostrava, od roku 1486 až do roku 1919 Polská Ostrava a následně Slezská Ostrava. V roce 1800 žilo v malé zemědělské vesničce 583 obyvatel a v roce 1870 měla už cca 9 tis. obyvatel. Od nepaměti byla lokalita zásobována pitnou vodou, údajně vynikající kvality, ze studny v údolí Burňa, odkud byla voda vedena dubovým potrubím k zámku a návrší nad ním. Zařízení bylo značně poruchové, zřejmě v důsledku dolování uhlí se voda ve studních postupně ztrácela a občané se museli postarat o řádný vodovod, na čemž se usneslo městské zastupitelstvo na schůzi v květnu 1893. Jak se čtenář dále dozví, je jedno, který se píše rok, chcete-li něčeho dosáhnout, pak jsou problémy stále velmi podobné…
Náklady na stavbu vodovodu se odhadovaly na 75 tisíc zlatých, které nebyla schopna obec uhradit z obecních přirážek. Proto bylo rozhodnuto, aby byla stanovena spotřební daň z nápojů, která se vybírala po dobu 18 let – 1 zlatý z 1hl piva a 3 zlaté z 1 litru pálených nápojů. Představený obce byl rovněž zmocněn požádat Slezský zemský výbor o souhlas k uzavření půjčky ve výši 70tis. zlatých. Jen pro představu, úředník si vydělal měsíčně cca 25 zlatých a zedník cca 35 zlatých. 100 kg brambor stálo 1,9 zlatých, máslo 1 kg 1,07 zlatých; víno 1 litr 0,15 – 0,30 zlatých; košile 1,45 – 2,75 zlatých a kalhoty 4 -9 zlatých.
Voda měla být jímána a přiváděna z lesů na katastru obce Vratimova. Z pramene bylo možno odebírat cca 400 m3 pitné vody za 24 hod. V roce 1894 zpracovala firma Ing. Karel Kress plány pro realizaci vodního díla a bylo zažádáno o stavební povolení. Dílo zahrnovalo položení potrubí v délce 10 631 m a náklad na stavbu se odhadoval již na 150 tis. zlatých. Stavba byla ještě téhož roku zadána firmě Kress. V prosinci 1894 pak Zemský výbor povolil uzavření půjčky na stavbu vodovodu ve výši 170 tis. zlatých s podmínkou, že bude do 20 let splacena v 7,5 % anuitách a úrok nepřesáhne 4,5%. Zemská vláda povolila kladení potrubí v říšské silnici a v květnu 1895 bylo rozhodnuto postavit vodojem na jámě Trojici s kapacitou 200 m3 s možností rozšíření na 400 m3. Rovněž bylo rozhodnuto dodávku potrubí zadat nejlevnější nabídce, tj. Železárnám v Blansku. Bohužel, později se ukázalo, že blanenské potrubí nevyhovovalo a o nabídku byly požádány Vítkovické železárny. Dodávku parního čerpacího agregátu bylo schváleno zadat za 3450 zlatých firmě Elbertshagen – Glassner vč. „větrojemu“ za 100 zlatých. V červnu 1895 postoupil hrabě Wilczek místo pro výstavbu vodojemu na Jaklovci. V červenci 1895 bylo rozhodnuto kladení potrubí a zařízení nově navrhované čerpací stanice Na Zámostí zadat opět firmě Kress. Bylo rozhodnuto spojit centrální stanici pro elektrické osvětlení s čerpací stanicí.
Výstavba Dulňák
Podzemní voda v lese Důlňák ve Vratimově byla zachycena z pramene jímacím zářezem (drenáží s děrovanými kameninovými troubami) dvěma jeho větvemi v délkách 10 a 15 m. Byly zaústěny do krátké podzemní štoly, která vyúsťuje do sedimentační jímky a odtud přes armaturní komoru vedla gravitačně potrubím průměru 125 mm do 400 m vzdáleného zemního vodojemu o obsahu 255 m3. Podzemní voda, jejíž vydatnost je proměnná v závislosti na dlouhodobém poměru vodních srážek v jejím povodí a pohybuje se podle dlouhodobého sledování od 5,4 do 10,7 l/s, nepotřebovala pro své původní naprosto bezvadné chemické vlastnosti, už žádných chemických úprav. Z vodojemu odtékala voda gravitačně potrubím průměru 150 mm do vodojemu u elektrárny Na Zámostí, vzdáleného cca 10 km. Trasa potrubí, stejně jako některé objekty, byly stavěny podle okamžitých změn a potřeb takříkajíc „za pochodu.“ Z gravitačního potrubí, které vedlo Jakubskou kolonií, byla vybudována odbočka do vodojemu u Jámy Jan Maria na Hranečníku. Vodojem v elektrárně Na Zámostí o obsahu 176 m3. Čerpací stanice byla umístěna v „Centrální stanici pro elektrické osvětlení“ – dá se předpokládat, že z úsporných důvodů vzhledem k tomu, že i obsluha byla spojena.
Z čerpací stanice Na Zámostí byla voda čerpána potrubím 125 mm do zemního vodojemu Jaklovec. Stavba čerpací stanice, stejně jako přívodního a výtlačného potrubí, byla zadána, jak jinak, firmě Kress. Součástí přivedení vody z Důlňáku do Slezské Ostravy se stala i stavba zemního vodojemu Jaklovec (dnes lokalita známa jako Hladnov) o obsahu 226 m3. Jednalo se o dvoukomorový betonový vodojem o rozměru 12 x 6 m.
Výstavbou vodovodu z Důlňáku ve Vratimově však snaha o zajištění dostatku pitné vody pro rozšiřující se město Polskou Ostravu a okolní obce neskončila. Naopak byly připravovány další kroky k získání pitné vody ze zdrojů v okolí.
Dnešní obvod Slezská Ostrava, který má necelých 21.000 obyvatel je dnes napájen především z úpravny vody Ostrava – Nová Ves (cca 30%) a přivaděče OOV Krmelín – Hladnov – Muglinov (cca 70%). Ostravské vodárny a kanalizace a.s. vyvíjí maximální snahu o efektivní a účelné zachování dědictví minulých generací v podobě podzemních zdrojů, o čemž svědčí i v nedávné minulosti realizovaná rekonstrukce vodního zdroje Důlňák z let 2009 až 2010 či rekonstrukce vodního zdroje Ještěrka 2 z padesátých let 20. století, která proběhla v letech 2011-2012.
Více informací najdete v Almanachu.
Zdrojů podzemních vod je nutno si vážit zejména též pro jejich nenahraditelnost z hlediska nouzového zásobování v případě různých havárií, ať již dálkových přívodních řadů, nebo všech jiných nepředvídaných ohrožení zdrojů povrchových vod, které v současnosti stále dodávají nadpoloviční množství pitné vody do města Ostravy.
